Připomíná to vykrajování vánočního cukroví, jen forma je o něco větší. Žena ji přikládá na plát tmavě šedé kůže, a když najde ideální pozici, spustí lis, který díl vyřízne. „Tohle žádný automatizovaný stroj nesvede. Kůže je přírodní materiál, každý kus je jiný, mohou tam být kazová místa. Chce to lidské oko, zkušenost,“ vysvětluje Jaroslav Palát, jeden ze dvou hlavních akcionářů firmy Prabos, která ve Slavičíně na Zlínsku šije military, pracovní, ale i volnočasovou obuv. S produkcí kolem 500 tisíc párů ročně je největším výrobcem bot v Česku. Tato výroba má v tamní fabrice stoletou tradici. Historie práce s kůží ale sahá ještě dál, až do roku 1860, takže zkušenost tu rozhodně nechybí.
I díky ní dnes Prabos obouvá evropské armády, zaměstnance řady klíčových českých firem, jako je Škoda Auto, ČEZ nebo Lesy ČR, a postupně roste i na trhu obuvi pro volný čas. Jeho obrat vzrostl od roku 2015 do loňska o 60 procent na bezmála 400 milionů korun. V roce 2018 úspěšně vstoupil na burzu. Samozřejmě nebyla jen dobrá léta, přišla i ta horší a současní majitelé dokonce dvakrát vytáhli Prabos ze dna.

Baťův poradce

Všechno to začalo někdy roku 1860, kdy rodina Pivečkových založila na místě nynější továrny koželužnu, kterou ve 20. letech minulého století rozšířila o výrobu bot. „Baťa se snažil Jana Pivečku získat kvůli zpracování kůže, protože na to byl Pivečka odborník par excellence. Nakonec pomáhal Baťovi rozjet koželužnu v Otrokovicích,“ vypráví Jaroslav Palát. Po druhé světové válce stát továrnu zařadil do balíku znárodněných firem a posléze se dostala pod podnik Svit s centrálou v dnešním Zlíně, tehdejším Gottwaldově.

V 90. letech přišly restituce, ale potomek někdejších zakladatelů dostal jen malou část akcií nově vzniklé akciové společnosti, která byla nadále dceřinou firmou Svitu. A ten v roce 1999 skončil v konkurzu. V rámci něj nakonec Prabos koupili nynější majitelé. „Byl jsem spíše náhodný investor, věnoval jsem se konkurzům, pohledávkám. Tahle příležitost mi přišla dobrá. Věděli jsme o sobě s Jurajem Vozárem, já spíše finančník, on expert na boty, tak jsme se dali dohromady a firmu postavili na nohy,“ říká Palát. Prabos byl tehdy zatížený řadou ručení za úvěry mateřské společnosti, které se postupně podařilo vyřešit, firmu vypiplat a získat pro ni velké zakázky včetně dodávek pro zahraniční armády.

Podruhé ve stejné řece

Psal se rok 2008, když české majitele oslovil polský konkurent Protektor, který chtěl díky financování přes varšavskou burzu vytvořit středoevropský gigant ve výrobě pracovní a military obuvi. „Nabídli zajímavou cenu, kolegovi i manažerskou pozici v budoucím holdingu. Dohodli jsme se. Jenže Juraj měl jinou představu, jak by se mělo podnikat, a zhruba po roce se s Poláky rozešel,“ vzpomíná Jaroslav Palát. Noví vlastníci podle něj firmu přivedli „zu grunt“ a v roce 2012 ji nabídli české dvojici zpátky v podstatě za symbolickou cenu, ovšem včetně převzetí záruk, které měli za závazky Prabosu.

Palát dnes říká, že za normálních okolností by do toho nikdy nešel. „Tady to bylo vteřinu před insolvencí. Sklady narvané neprodejnými botami a zakázková kniha prázdná. Na druhé straně dluhy za energie za půl roku,“ popisuje. Ale věřil svému partnerovi, který zmapoval stav podniku, a hlavně svojí ženě. „Ta rozhodla jednoduchou otázkou: Kolik tam dělá lidí? Když slyšela, že dvě stě, odvětila: No tak to musíme risknout,“ líčí Jaroslav Palát. Naštěstí měl majetek, kterým mohl ručit bance, ale znamenalo to zastavit téměř veškeré nemovitosti.

První tři roky byly podle něj očistec. „Naštěstí lidé jak mně, tak kolegovi věřili, že jsme nepřišli ohlodat zbytky kostí,“ říká Palát. A jeho recept, jak vyvést firmu ze dna? Tvrdá práce, nebát se, riskovat. V Prabosu se opravdu jen tak ničeho neleknou. Důkazem je bota s extrémně vysokou podrážkou a rozervaným podpatkem na skříňce v zasedací místnosti. „To je otestovaný kus protiminové obuvi, kterou jsme dělali pro indickou armádu,“ vysvětluje Palát.

Právě díky výjimečnému know-how má česká obuvnická společnost šanci i v éře drtivé asijské konkurence. Ta dovede vítězit cenou, pokud šije jednoduché boty v milionových sériích. Ale když má dodat sofistikovaný produkt náročný na výrobní postup a materiály, je cenově srovnatelná. „Oni se nebojí šidit. Pošlou super vzorek, ale pak kvalita padá, protože zkouší, kam až mohou zajít, aby vydělali a vyrovnali počáteční prodělek,“ vysvětluje spolumajitel Prabosu. Ze stejných důvodů také málokterý čínský výrobce dostane licenci na používání membrány Goretex, kterou Prabos má.

Nová šička? Občas se ten zázrak stane.

Měřeno finančním objemem dnes polovinu produkce firmy tvoří military obuv, jejíž odbyt závisí na úspěších ve veřejných zakázkách doma i v zahraničí.
‍
Naposledy Prabos uspěl v soutěži pro švýcarskou armádu. „Švýcaři mají jednu obrovskou výhodu, že jsou naprosto transparentní. Nemají žádného místního výrobce, takže musíte splnit kvalitu, pak rozhoduje cena. V Německu vždycky vyhraje německý výrobce, ale občas dají část zakázky někomu jinému, aby to úplně neřvalo. Ve Francii už ani do tendrů nechodíme, tam nemáte šanci, když nejste francouzská firma,“ vysvětluje Palát. Zajímavým trhem je podle něj naopak Pobaltí. Občas Prabos zaboduje tím, že jsou pro něj zajímavé i malé série, které se gigantům jako Lowa nebo Meinl ani nevyplatí vzorkovat. Získal tak třeba zakázku z Nizozemska, kde obouval piloty.

Třetina produkce připadá na pracovní boty, zbytek představuje obuv pro volný čas, která obohatila sortiment až v posledních letech. Tohle rozhodnutí se nicméně osvědčilo. „V segmentu military už nejsme schopni vyrobit o moc více, v pracovních botách se snažíme vyřazovat jednoduché modely a zvyšovat přidanou hodnotu, ale růst, byť pozvolný, nám dnes přináší hlavně volnočasová obuv,“ vypočítává Palát.

Prabos sází na italský design. Tamní specializovaná studia znají trendy, vývoj materiálů a jsou schopná dodat kompletní výrobní dokumentaci. Výrobu zajišťuje z 90 procent továrna ve Slavičíně, pokud nestíhá, vypomáhají partnerské firmy na Slovensku. Firma má i filiálku na Ukrajině, ale její rozvoj by byl zatím příliš velkou personální zátěží, takže tamní výroba je minimální.

Hlavním plánem do budoucna je postupná automatizace. „Novou šičku je nemožné sehnat. Občas se stane malý zázrak, když přijde někdo, že chce tu práci dělat, ale my ho to musíme naučit. V Česku už ani neexistuje takový učební obor,“ říká Palát. Nastupovat tak budou muset v čím dál větší míře stroje. Firma se snaží jít krok po kroku, aby automaty zaměstnance postupně oprostily od rutiny jednoduchých operací a oni se mohli věnovat lépe placené práci. Žádná automatizovaná linka zatím sofistikovanou obuv, jakou v Prabosu dělají, nesvede. „Představa, že na začátku vložíme materiál a na konci vypadne bota, je nereálná. Té boty se opravdu musí sto lidí dotknout rukama. Kdyby to šlo jinak, tak už to Baťa dávno v těch 30 letech udělal,“ říká Jaroslav Palát.